Galerie Golf Hostivař

Pavel Roučka (1942) je vyhledávaným malířem starší generace, který jde tvrdošíjně vlastní uměleckou cestou. Její východiska můžeme hledat v pozdním modernismu šedesátých a sedmdesátých let. Tehdy Roučka hledal osobní malířský výraz kombinující expresivnější rukopis s vytvářením obrazových představ, které čerpají jak z výrazně stylizované figurativní reality, tak z minulých etap umění a z různých abstraktních obrazových modelů. Jednoznačným tvůrčím záměrem je však vytváření specifického obrazového světa - výsledné dílo má být malířským novotvarem. Pavel Roučka je rovněž zručným kreslířem a tvůrcem grafických listů. Žije a tvoří střídavě v Praze a v Desné v Jizerských horách.

Albert Kulík (narozený 2002 v Praze) je začínajícím studentem architektury. Od mladých let se zajímá o umění a především právě o architekturu. Na jaře roku 2020 se mu naskytla možnost vytvořit návrh pro stavbu bezpečnostního průchodu na jedné z nových jamek na golfovém hřišti v Hostivaři. Výsledný Tunel se tak stal jeho prvním větším realizovaným projektem.

Výrazný malíř, pro něhož se obraz či barevný objekt stává pestrým polem nebo prostorem, kde se koncentruje energie. Abstraktní barevné obrazce generuje pro umění netradičními technologiemi. Jeho „parádní“ disciplínou je metoda lití barvy po vrstvách; obraz může obsahovat až dvacítku barevných vrstev. Obrazy také velmi dlouho schnou, tak trochu na způsob zrání vybraného alkoholu ‒ jeden či dva roky schnutí nejsou výjimkou. Smyslem a podstatou Houserovy práce je zkoumání podstaty barvy a obrazu, jeho estetické obrazové produkce se pak vyznačují okamžitým opanováním prostoru. Zajímavě reagují na proměny světelné atmosféry. Díky těmto charakteristikám se stal vyhledávaným autorem obrazů do modernistických interiérů. Milan Houser dosáhl také výrazného karierního úspěchu, jelikož byl po dvě období děkanem Fakulty výtvarného umění Vysokého učení technického v Brně.

Sochař střední generace, kterého láká zkoušet množství rozličných postupů ze současnosti i minulosti tradičního sochařství. Překvapuje svým přístupem, stejně jako překvapuje obyvatele a návštěvníky rodných Českých Budějovic (a jižních Čech vůbec) coby výrazný kulturní hybatel. Je totiž duší i tělem tamního sochařského festivalu ve veřejném prostoru. Trpák chce vytvářet plastiky, které zapadnou do různých kontextů, mnohdy s vtipným přesahem. Sochařství je pro něj výzvou ke komunikaci. Zkouší všemožné skulptivní materiály a vytváří také obrazy s přesahy do sochařství. V poslední dobou se pustil i do sochařsky pojímané architektury.

Sochař a tvůrce šperků Pavel Opočenský (narozen 1954) je autorem, který ve svých dílech důsledně zpracovává kámen, kupříkladu žulu nebo syenit. Kamenné bloky dotváří či narušuje minimalistickým a seriálním způsobem, z těchto děl je asi nejznámnější pomník bratří Čapků na Náměstí míru na pražských Vinohradech. Další z děl tohoto období najdeme i v Galerii Golf Hostivař. Vedle velkých kamenných realizací je však také proslulým designérem a tvůrcem šperků, čímž naplňuje představu, že v každém muži je vedle vášnivě velké a hřmotné polohy také ona minuciózní a křehká.

Umělec, který se narodil v prosinci roku 1925 v Orlové na Těšínsku, je dnes jedním z nejvýznamnějších a nejuznávanějších českých tvůrců druhé poloviny 20. a počátku 21. století. Stále aktivní umělec přirozeně prodělal ve své tvorbě, která začíná kolem poloviny 40. let minulého století, řadu proměn a posunů, nicméně vždy zůstává věrný několika zásadám. Ty lze charakterizovat jako sklonem k redukci výrazových prostředků, láskou ke geometrii a snahou po významové akcentaci svých prací. Tímto filozofickým přístupem, hluboce zakotveným v evropské humanistické tradici, se výrazně liší od většiny svých domácích i zahraničních vrstevníků, pro které je umění jen formální estetickou hrou. Každé Kolíbalovo dílo je hluboce motivované a prožité, ostatně umění je pro tvůrce maximální lidskou metou, vrcholem jeho emocionálních a rozumových možností. Označení Kolíbalovy práce jako sochařské je do té míry nevyhovující, v jaké tento druh vizuálního umění prošel v posledních padesáti letech zásadními proměnami své formy a svého smyslu. Nutno podotknout, že to byl právě Kolíbal, který v domácím, ale i světovém kontextu, přispěl zásadním způsobem k této proměně. Pojmy jako objekt nebo instalace, které dnes běžně užíváme, jsou výsledkem pozoruhodného procesu, jenž Kolíbal systematicky a po svém od 60. let rozvíjel. Podstatnou roli v Kolíbalově práci hraje také kresba a její přesahy do prostoru. Ostatně i plastiku Pád můžeme vnímat jako svého druhu prostorovou velkoformátovou kresbu.

Jeden z nejznámějších a nejúspěšnějších českých architektů, jehož aktivity se neomezují jen na Českou republiku. Vytvoření prázdninového rezortu nejvyšších parametrů na neobydleném korálovém ostrově na Maledivách bylo bezesporu velkým počinem, pozoruhodné stavby jeho studia však známe i z Prahy či Krkonoš. Na břehu Vltavy u Jiráskova mostu vytvořil svým charakteristickým rukopisem přesně vyvážených proporcí obdivovanou stavbu Veslařského klubu Slavie Praha, pod Černou horou v Janských Lázních zase kongresové a sportovně relaxační centrum. Pochopitelně je také autorem hostivařského Golfového klubu či objektu Pivovaru Hostivař.

Sochař Jiří Beránek, který miloval dřevo a velké rozměry, se narodil v roce 1945. Patřil ke generaci, jejíž umělecká činnost se rozvíjela navzdory společenským podmínkám československé normalizace 70. a 80. let. Společně s dalšími svobodomyslnými umělci se spojil do slavné skupiny 12/15, která vystavovala bez vnějších omezení. Po převratu se stal profesorem sochařství na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové. Své ctitele překvapoval Jiří Beránek rozsáhlými díly, která překračují rozměr tradiční plastiky a směřují k velkým objektům či instalacím. Jejich dominantní složkou však bylo dřevo, čímž docházelo k pozoruhodným přesahům mezi arteficiálním a přírodním živlem. Přesně v tomto duchu vytvořil sochař dřevěné opláštění hlavní budovy golfového areálu, které nejen neustále udivuje návštěvníky, ale které vstoupilo také do dějin světové architektury. Jiří Beránek zemřel 26. ledna 2021.

Patrně nejznámější současný český výtvarný umělec, ročník 1967, obohacuje nás diváky i svět umění originálními nápady, které dokazují jak šíři jeho talentu, tak potenciál současného umění. Od Růžového tanku a chodícího Trabantu už třetí desetiletí geniálně víří hladinu umění, aby nás neustále překvapoval vtipem, chytrostí a neotřelostí svých prací. Zachytává do svých uměleckých sítí i ty, kteří jsou normálně současnému umění vzdáleni několik světelných let. Úředníky a politiky svou Entropou v době českého předsednictví v Radě Evropské unie nabádal, aby se nebrali tak vážně, sportovce zase v době londýnské olympiády poškádlil klikujícím autobusem. Své realizace má rozeseté po celém světě. V Galerii Golf Hostivař má aktuálně vystavenou plastiku In Utero, velkou klečící těhotnou ženskou postavu.

Doyen a klasik současného českého umění Karel Malich, který se narodil roku 1924 v Holicích, je jedním z tvůrců, bez kterého by české umění posledních šedesáti let ztrácelo lesk a brilanci. Na přelomu 50. a 60. let zcela přehodnotil svoji empatickou lásku ke krajině, zejména k prostoru mírných kopců kolem rodných Holic. Výsledkem byla zcela jiná, nová podoba české krajinomalby. Abstraktní forma Malichových prací byla syntézou kresebnosti, barevného cítění a schopnosti nechat se prostoupit atmosférou, světlem a konfigurací viděného. Později „konstruoval“ osobité reliéfy, kterými se dotýkal geomerických tendencí a minimalismu, aby posléze dospěl k jedinečným drátěným plastikám a množství pozoruhodných barevných pastelů, naplněných uhrančivým svědectvím viděných a cítěných vizí. Jeho tvorba je zastoupena v řadě českých a světových sbírek. Malichova výstava v Jízdárně Pražského hradu se v roce 2013 stala senzací kulturního života metropole.

Jaroslav Chramosta je mladý autor (narozený 1978 v České Lípě), který se vedle své volné tvorby zabývá i prací pro film, navrhuje medaile a mince a nebrání se třeba ani interiérovému designu. Má blízký vztah k betonu jako specifickému uměleckému materiálu. Zabývá se zejména realizacemi a vývojem průsvitných a pohledových betonů. Z nich vytváří osobité objekty a obrazy.

Autorem dvojice Šťastných prasátek je slovenský umělec Martin Sedlák, který ve své tvorbě využívá rozličná média vizuálního umění. Vytváří plastiky, maluje, fotografuje, je autorem grafiky, objektů, sestavuje instalace, pracuje také se světlem. Narodil se v roce 1978 v Bratislavě, kde také vystudoval v létech 1998 až 2005 Vysokú školu výtvarných umení. Rád experimentuje a každým dílem vybrušuje svůj osobní styl. Velmi rád pracuje s novými technikami a technologiemi, snaží se stírat či rozostřovat hranice mezi jednotlivými žánry umění. Stejně tak ho láká hra mezi abstraktním a konkrétním zobrazením, zkoumá možnosti redukované formy.

Jeden z pozoruhodných autorů mladší generace Jakub Flejšar, narozený v roce 1980 v Praze, se intenzivně věnuje figurální plastice. K ní ovšem přistupuje po svém, láká ho skládat postavy z různých komponentů, které mohou odkazovat jak k dětstkým stavebnicím, tak k vědecko-fantastickým filmům. Realizuje se také jako architekt. Vedle svých uměleckých aktivit je známý také jako snowboardcrossový trenér olympijské vítězky Evy Samkové.

Sochař, který se narodil v roce 1975 v Sokolově a studoval na pražské Vysoké škole uměleckoprůmyslové pod vedením Jiřího Beránka, Kurta Gebauera a Krištofa Kintery, se zabývá nejen plastikami, ale také designem a divadlem. Výchozím bodem Raisovy práce je využití již vytvořených či vyrobených předmětů, které pak přetváří a formuje do nových konfigurací. Jeho oblíbeným materiálem jsou kovové trubky, což dokazuje i na hostivařském hřišti. Raise přitahuje dokonalost tohoto materiálu, který mu otevírá možnosti jeho uměleckého využití. Láká ho i technlogická komplikovanost jeho dalšího zpracování.