Stanislav Kolíbal

Umělec, který se narodil v prosinci roku 1925 v Orlové na Těšínsku, je dnes jedním z nejvýznamnějších a nejuznávanějších českých tvůrců druhé poloviny 20. a počátku 21. století. Stále aktivní umělec přirozeně prodělal ve své tvorbě, která začíná kolem poloviny 40. let minulého století, řadu proměn a posunů, nicméně vždy zůstává věrný několika zásadám. Ty lze charakterizovat jako sklonem k redukci výrazových prostředků, láskou ke geometrii a snahou po významové akcentaci svých prací. Tímto filozofickým přístupem, hluboce zakotveným v evropské humanistické tradici, se výrazně liší od většiny svých domácích i zahraničních vrstevníků, pro které je umění jen formální estetickou hrou. Každé Kolíbalovo dílo je hluboce motivované a prožité, ostatně umění je pro tvůrce maximální lidskou metou, vrcholem jeho emocionálních a rozumových možností. Označení Kolíbalovy práce jako sochařské je do té míry nevyhovující, v jaké tento druh vizuálního umění prošel v posledních padesáti letech zásadními proměnami své formy a svého smyslu. Nutno podotknout, že to byl právě Kolíbal, který v domácím, ale i světovém kontextu, přispěl zásadním způsobem k této proměně. Pojmy jako objekt nebo instalace, které dnes běžně užíváme, jsou výsledkem pozoruhodného procesu, jenž Kolíbal systematicky a po svém od 60. let rozvíjel. Podstatnou roli v Kolíbalově práci hraje také kresba a její přesahy do prostoru. Ostatně i plastiku Pád můžeme vnímat jako svého druhu prostorovou velkoformátovou kresbu.

Autor fotografie Herbert Slavík